Taky Vám stále“naskakují“ staré strategie, které už Vám neslouží?

Taky patříte do skupiny lidí, kteří se snad už v pubertě zařekli, že pokud se někdy v budoucnu stanou rodiči, rozhodně budou své děti vychovávat jinak, než to dělali jejich rodiče?

Včera se mi svěřila kamarádka, že se zapřísáhla, že na své děti nebude křičet. „Sama jsem měla v dětství křiku až dost, ale myslíš, že to funguje?“, ptala se se smíchem v telefonu Šárka.

Stát se rodičem je nejen biologická role, ale i hluboká osobní cesta, která často přináší zásadní přehodnocení našich starých životních strategií.

Už jako děti se učíme nejprve pozorováním a poté napodobováním našich rodičů.

Jde o životní strategie, které si osvojíme, příjmeme za své a které nám přináší pocit bezpečí.

Jedná se např. o to, jak se poprat se stresem, jak reagovat v hádce, jakým způsobem komunikovat, ale i kolik úsilí vynaložit k dosažení cílů nebo jak spolu a o jiných lidech mluvit atd.

Děti přebírají ale často i podvědomá nastavení svých rodičů např. vůči neúspěchu, financím, zodpovědnosti nebo vědomému zdraví.

V průběhu života potom velmi často tyto postoje přehodnotíme.

Sami svými zkušenostmi zjistíme, co nám více vyhovuje nebo s čím vnitřně rezonujeme.

Když se staneme rodiči, těšíme se, že vše změníme a uděláme jinak, ale pak nás něco překvapí.

Stres.

Šárčina nejmilejší holčička najednou dlouho plakala a odmítala spolupracovat. Prcka se jí nedařilo uklidnit. Nepodařilo se to ani po půl hodině a Šárka se začala cítit nesvá.

Náš nervový systém a naše hormony (adrenalin a noradrenalin), které na stresové situace reagují, se v podstatě od doby pračlověka moc nezměnily.

Tyto reakce „Útěk nebo boj“, dávají našemu tělu přesně tolik energie, kolik potřebujeme, abychom mohli bojovat nebo utéct.

Tato „stresová odpověď“ je v podstatě evolučně naprogramovaná, abychom přežili.

Člověk se v době kamenné potkával často hlavně s fyzickým stresem, jako třeba strach z napadnutí šelmou nebo jinými lidmi.

Byl tedy nucen situace rychle vyřešit a mít na ty další připravená řešení bez zaváhání.

Jinak tomu není ani dnes. Pokud zažíváme stres, stresové hormony a náš Sympathikus (část naší nervové soustavy) připraví naše tělo na nejsnazší možnou reakci.

Když jsem se Šárky ptala, jestli v situaci se svojí dcerou zaznamenala nějakou „tělesnou předzvěst“, dokázala mi přesně popsat, jak se jí začal zrychlovat tep a vnímala, jak její mysl „vypíná“ klidový režim.

Ve stresových situacích náš mozek přehodnocuje a vybere na základě vzpomínek a zkušeností ty strategie, které vyhodnotí jako nejúčinnější.

Velmi často vybere ty, které už jsme v podobných situacích zažili nebo je použili my sami. Tyto strategie jsou pro nás známé a tudíž bezpečné.

Takže Šárka po hodině křiku její dcery, kdy vyzkoušela úplně všechno, co v danou chvíli šlo, ztratila nervy, ale než stačila křičet, vzal si malou k sobě její manžel a ona si mohla oddychnout.

Jak vyzrát na stategie, o kterých víte, že už Vám neslouží?

1. Začněte se starat o svůj nervový systém a o to, abyste se ve stresových situacích dokázali sami vrátit vědomě do rovnováhy. 7 účinných a jednoduchých cviků najdete v mém eBooku zdarma zde.

2. Zvědoměte si Vaše „stresové spouštěče“ a začněte s nimi pracovat.

3. Za vším hledejte Vaše potřeby. Buďte si vědomi toho, čeho máte ve stresových chvílích nedostatek a snažte se pravidelně dosycovat.

4. Jen Vy můžete Váši strategii spustit, ale co když ten spínač nezapnete? Zkuste se vědomě ve stresových situacích pozorovat a odhalte ten moment, kdy „už nemůžete jinak“. Když tuto chvíli odhalíte, můžete se vědomě rozhodnout pro jiné řešení.