Proč jsem začala psát tento blog?

Někdy souhrnem okolností v životě zapomeneme, proč některé věci děláme raději než jiné. Ale pak přijdou chvíle, které nás nechají si vzpomenout. Je Ti to povědomé?

Už jako malá holka na základní škole jsem neskutečně ráda tvořila. Psala jsem básničky, povídky, ale i delší příběhy. Moje češtinářka mě podporovala, brávala si všechny mé texty na víkend domů, opravovala moje hrubky a stylistické přešlapy a motivovala mě do dalšího psaní.

Tohle všechno jsem bohužel na hodně dlouho zapomněla, lépe řečeno, tyto pozitivní zkušenosti překrylo jedno negativní přesvědčení.

Jednou, myslím, že to bylo v 7. nebo 8. třídě si moje skvělá češtinářka přála, ať recituji jednu ze svých básní na okresní recitační soutěži. Přihlásila jsem se a když přišel den „D“, stála jsem před porotou a publikem, uklonila se a docela sebejistě řekla: „Zarmoucená růže, Iveta Šárníková!“ V tom okamžiku mě ale jedna porodkyně přerušila se slovy: „Vlastní tvorba se nehodnotí, to by tady mohl stát každý!“

Právě tohle byla chvíle, kdy jsem ztratila motivaci a smysl toho, co mě baví. Přestala jsem psát a přes 20 let nenapsala ani řádek.

Ale proč vlastně? Pro vysvětlení je třeba trošku odbočit.

Ať už jsou puberťáci společností jakkoliv vnímáni, nic to nezmění na faktu, že se pod tou, na první pohled nepropustnou, tvrdou, ochrannou vrstvou skrývají velmi citlivé a zranitelné bytosti. V tomto období se totiž nejen propojují miliardy nervových mozkových buněk a podvěsek mozkový produkuje více hormonů, ale mění se i významně vnímání sebe sama. To, jak velká sebeláska a SEBEvědomí uzraje je v této životní etapě většinou závislé na zpětné vazbě z venčí. (Samozřejmě ale tyto identifikace staví na základech, které jsme získaly v dětství.)

Takže, když se vrátíme k recitační soutěži, moje podvědomí vyhodnotilo komentář paní porotkyně jako: „O to, co píšeš nikdo nestojí, není to dost dobré! Ty nejsi dost dobrá!“

A přitom i tehdá stačilo tak málo. Jsem přesvědčena o tom, že když se už i děti naučí vidět více perspektiv a správně komunikovat, ušetří jim to mnoho nevědomě vytvořených blokád.

Nauč se tedy a třeba i Tvé děti zpochybňovat své myšlenky. Jak na to?

Pokud Tě napadne jakákoliv negativní myšlenka o Tobě anebo o někom jiném, uvědom si ji a vědomě se zeptej: „Je to opravdu tak nebo je to jen mé přesvědčení?“

Zpochybněním své negativní myšlenky zastavíš vznik negativní spirály hned na počátku. Emoce, které myšlenku doprovázely se zklidní. Získáš vědomý vhled do situace, kde myšlenka vznikla, Tvá mysl přehodnotí své přesvědčení a v nejlepším případě budeš brzo „nad věcí“. Tato metoda má i své pokračování, ale o tom až v jiném článku. 🙂

Abych se ale vrátila k mému prožitku z dětství – dnes jsem i za tuto zkušenost vděčná. Jsem přesvědčená, že vesmír neděla chyby a ví, proč nás v určitých momentech vystavuje osobním zkouškám, jejichž zdolání nás nechává osobnostně růst.

A proto píšu. Protože věřím, že slova nemusí jen ubližovat, ale mohou i léčit.