Co to má společné se mnou? Aneb kdo je odpovědný za moje emoce?

Taky Vás občas přepadnou negativní pocity a Vy nevíte, co s nimi? Někdo Vám něco řekne a Vaše nálada se jako mávnutím zakletého proutku dostane pod bod mrazu? Nebo ještě hůř, vybuchnete a vlastně se najednou v tom okamžiku ani sami nepoznáváte? A nebo Vám vyhrknou slzy do očí, Vy ale nevíte odkud to hluboké dojetí přišlo?

Zrovna před pár dny jsem byla při procházce v parku svědkem celkem hlasité hádky dvou pejskařek. Začalo to zdánlivě nevinným připomenutím, zda by jedna z majitelek nemohl posbírat exkrementy po svém chlupatém mazlíčkovi. Odpověď evidentně neodpovídala očekávání a tak na sebe další zpětná vazba nenechala dlouho čekat. Obě dámy po sobě ještě chvíli pokřikovaly, než se jedna z nich ztratila za rohem blízkého domu.

„No, chápete to!“, oslovila i mně druhá z protagonistek, jelikož jsem pravě procházela okolo. „Taková bezohlednost, kam ten dnešní svět spěje?“, dodala.

Snad každý už jednou nebo víckrát podobnou situaci zažil. Nemusí jít o psí exkrementy, ale třeba Vás naštval kolega, sourozenec, rodič nebo dítě. Přikyvujete a ptáte se co s tím? I na tom se dá časem něco změnit. Nejde to hned, jde totiž o proces a vědomou práci, ale jde to!

Daná situace nám přináší dva aspekty, na které se zaměříme:

1. Komunikace
2. Emoce

• Komunikace

Základy naší komunikace, tedy toho, jak se vzájemně ovlivňujeme, ale i toho, jak si rozumíme, se pokládají v našem dětství. Můžeme si to představit jako růzové brýle, které od malička nosíme.

Proč? Protože nám od malička od někoho (rodiče, prarodiče, učitel…) bylo servírováno jejich vnímání světa a my ho obvykle zcela nebo částečně převzali.

K růžovým brýlím časem přibydou ještě jiné filtry, které získáme časem, když se rozvíjí náš charakter společenskou interakcí a normami. To znamená, že naše růžové brýle už nikdy nesundáme.

• Emoce

Na úplném počátku stojí obvykle jeden vnější impuls, který v nás v sekundové rychlosti vyvolá nějakou myšlenku. Naše myšlenky jsou ale velmi subjektivní a ovlivněné naším hodnotovým systémem a přesvědčením.

Zkrátka řečeno – onen vnější impuls projde našemi růžovými brýlemi a je podvědomě vyhodnocen.

Podle typu člověka z nás občas po vyhodnocení velmi rychle vystřelí nějaká věta nebo slovo, které je reakcí, ventilem našich emocí, které potřebují ven. Pokud dlouhodobě hlavně negativní pocity potlačujeme, je vědecky dokázáno, že nás to může stát zdraví.

Co s tím můžeme udělat?

Buďte si Vašich emocí vědomi!

Všechny Vaše emoce jsou v pořádku. Pozitivní i ty negativní. Přeberte ale za Vaše emoce odpovědnost.

Teď se určitě ptáte, za co, že má paní pejskařka, které se nelíbilo chovaní druhé pejskařky, převzít odpovědnost. Odpoveď je jednoduchá: za své emoce! Protože vždy máme možnost se rozhodnout!

Buď převezmene roli oběti a budeme tvrdit, že je někdo jiný odpovědný za to, jak nám zrovna je a nebo převezmeme kormidlo lodi našeho žitova do našich rukou a přebereme tím i odpovědnost za naše pocity, tzn. uvědomíme si, co má daná situace společného s námi.

Jen Vy se můžete rozhodnout, jak se cítíte, jen Vy jste odpovědní za Vaše emoce.

Co tím konkrétně myslím?

Každý konflit je vlastně jako hra. V našem případě se pejskařky potkaly a začaly se dohadovat – hra začala. Každá z vyřčených výčitek je jako osobní přihrávka a my máme vždycky možnost ji chytit a nebo se balónu vyhnout.

Tím není myšleno, že balón přehlédneme. Nikoho a nic nepřehlížíme, jen je třeba si uvědomit, že se nás to netýka. To, že někdo zvýší hlas, vybouchne nebo kolem sebe začne kopat, znamená jen to, že tento člověk vyhodnotil danou situaci – vnější impuls – jako nehodící se k některému z jeho přesvědčení a podle svého hodnotového systému se cítí být „ohrožen“. Jinými slovy, jeho potřeby nejsou v dané situaci uspokojeny.

Pokud by paní pejskařka z našeho příběhu převzala vědomě odpovědnost za své emoce, mohlo by to vypadat třeba tak, že by si své potřeby uvědomila hned, když by pocítila, že jí něco vadí a začala by hledat skutečný původ těchto negativních emocí. O tom, co se s negativními emocemi v našem těle děje, bude ale zase jiný článek.

Říkáte si teď, že je to všechno moc složité? Nezoufejte! Vždycky existuje cesta! Vždycky máme na výběr!

Co dělat, když cítíte, že Vás začínají ovládat negativní emoce?

1. Zavřete si na chvíli oči a uvědomte si místo, kde ve Vašem těle se Vám emoce objevila.
2. Několikrat se zhluboka nadechněte. Vydechujte déle než jste se nadechli.
3. Rozpohybujte své tělo. Je jedno, jestli budete stepovat na místě nebo si dopřejete svižnou procházku. Emoce je dobré rozpohybovat, aby dostaly možnost tělo opustit a neukládaly se.
4. Dopřejte svému tělu vše, co žádá – pokud potřebujete křičet, zakřičte si, pokud potřebujete plakat, vyplakejte se, pokud budete chtít do něčeho bouchnout, udělejte to (jen myslete na to, aby jste ani sami sebe nebo někoho jiného nezranili.)

Mějte také na mysli:

• Příjměte s pokorou i to, že se Vám někdy nepodaří přihrávku odmítnout. Chybovat je nejen lidské, ale i žádoucí. Jen díky chybám se učíme a rosteme!

• Nesnažte se emoce udusat a nevnímat je! Dejte jim průchod, snažte se je pojmenovat a pracovat s nimi. I ony k Vám patří a i ony hrají důležitou roli ve Vašem životě.

A na závěr ještě jedna důležitá připomínka:

Každý má právo na svůj vlastní proces!

Někdy si myslíme, že víme věci lépe než ostatní. Často chceme ostatní ochránit před chybami, které jsme kdysi sami udělali. ALE právě tím bereme dotyčné/mu možnost svými silami vyrůst. Zkušenost, kterou jsme si i my sami museli prožít.

Mysleme na to, že i konflikty jsou tady proto, abychom rostli. To se stane ale jen tehdy, když se vědomě rozhodneme, že tuto lekci přijímáme, chceme pochopit, co se máme naučit a přebíráme za sebe plnou odpovědnost.